Kapela Zátory fungovala v letech 2002 až 2005, hrála zhudebněné texty muzikanta a básníka Vladimíra Línka. Stylově čerpala převážně z undergroundu a progresivního rocku.
U vydavatelství Polí5 vyšlo na podzim roku 2011 cd s archivními nahrávkami.

Členové

Vladimír Línek – zpěv, klávesy (kapelník)
Tomáš Vodňanský – kytara
Jiří Jelínek – saxofon
Jarda Kašpar – basa
Zdeněk Konopásek – bicí

Odkazy Youtube:
Tráva a hlína
Králík
Faust
Tma

Zátory. Bezpochyby nejméně známá legendární kapela, jejíž písně máte možnost objevovat v unikátní archivní nahrávce vzniklé za zcela amatérských podmínek. V souboru, který působil přes 2 roky na konci první pětiletky nového milénia se sešly jemné a křehké duše alternativních veteránů – vyškolených přehrávkami PKS a ostatními radostmi leckdy až příliš reálného socialismu. Skupinu z nicoty vyvzdorovali: Vladimír Línek – hráč na klávesy se zkušenostmi z MCH bandu, a řady dalších skupin (APAD, Nasycen, Stará krev), Zdeněk Konopásek – citlivý bubeník pracující s tichem, neustále obrábějící svůj nástroj k zenové dokonalosti, se zkušenostmi z Dvouleté Fámy a ze spolupráce s Oldřichem Janotou, Pavlem Richterem a Jaroslavem Duškem. Saxofonista Jiří Jelínek s letitou zkušeností s Topolovým Psím vojskem, Tomáš Vodňanský – inspirativní kytarista s rodinnými dadaistickými kořeny a Jarda Kašpar – fakirská postava, jejímž nástrojem – kromě basové kytary – je též virgule, kyvadélko a pájka. Člověk, který vám za týden spíchne z plechovky od čaje dokonalý stereomikrofon.
Kapela vznikla jako vzpomínka a připomenutí počátku 70 tých let – doby, kdy se bigbítová scéna měnila v rockovou – a dosud se hledala. Na dobu tvůrčího kvasu, kdy se od státem tolerovaných souborů oddělovala alternativa, ve které se ještě dalších 10 let dařilo udržet původního ducha a nacházet nové směry vývoje. Na chvíle experimentů a posluchačské vnímavosti, kdy na komerční potenciál elektrické kytary pomýšleli pouze odpadlíci a kdy oficiální soutěže byly předmětem všeobecného pohrdání. Na doby zakázaných oslav muziky a spontaneity, kdy mezi scénou a publikem nestály hráze a baterie ozvučovacích souprav a bezpečnostních agentur.
Inspirována byla pocitem dluhu tam, kde nosné proudy domácích tvůrčích sestav byly neprávem upozaděny rakovinou politické korektnosti a později komerce, která veřejný prostor zákonitě opanovala. Pocitem studu ze situace kdy tuzemské, naprosto objevné a unikátní cesty k novému pojetí významu slova, zvuku a melodie (jak je nastínili například Oldřich Janota, Pavel Richter, ale i Mikoláš Chadima, v jakémsi mixu kořenícím v unikátním skrytém zdroji Slovansko – Germánsko – Židovského soulu) byly opomenuty již tzv. svobodnými médii a nebyly dále rozvíjeny nastupující tvůrčí generací.
Proto zvoleno bylo slovo Zátor. Slovo pozapomenutého významu, značící barieru v přirozeném proudu řeky, hlubinu a vír – navíc fonemicky nejblíže slovu Satori. Možná – řečeno s klasikem „slábnou slova zlá i dobrá“ – ale dokud lidé žijí, bude jejich význam obnovován. Neboť „dobří lidé kráčí vyrovnaným krokem – a ostatní kolem nich tančí dobové tance“.